Lze řídit život „bez papírů“?

Pro řízení strojů a nejrůznějších vozidel máme předpisy, podle kterých musíme získat ověřené oprávnění tzv. papíry, abychom se mohli řízení ujmout. Ten, kdo se snaží řídit bez papírů, velmi riskuje, proto se takového rizika dopouští obvykle jen zoufalci. Pro řízení lidí existují také nejrůznější doporučená „oprávnění“ v podobě diplomů z vysokých škol. Už v pojmech je zřetelné, že přístup z naučených postupů je tím správným, viz „řízení lidských zdrojů“, „ředitel“, „nadřízený“, „podřízený“. Co se však zatím do učeného řízení nedostalo, je papír na život. Jak „řídit“ svoji budoucnost, svůj osud? Jak „řídit“ vztahy? Jak „řídit“ rodinu? To bývají nejčastější otázky, které si tzv. běžní lidé kladou.

Položili jsme několik otázek o řízení života poradkyni Vendě Vaníčkové, která se podobnými tématy zabývá pod vlastní značkou autentik již 15 let.

Zabýváte se poradenstvím v oblastech komunikace, vztahů, životních otázek, osobních strategií. Jací lidé za vámi nejčastěji přicházejí, a jsou jejich témata ta, o kterých se zmiňujeme v úvodu článku? Může poradenství v osobních otázkách přinést žádoucí odpovědi?

Za mnou přicházejí lidé, kteří se chtějí přičinit o to, aby se jim dařilo lépe, aby ve svém životě něčeho dosáhli, aby se jim hezky žilo. Jejich ambice jsou úměrné jejich silám a představám o vlastním štěstí, potřebují povzbudit, nasměrovat, rozmotat zašmodrchané. Nejčastějším tématem bývají komunikační toky a vzorce, mezilidské vztahy, osobní hodnoty a, ano, otázky, jak a čím se v životě řídit.

Postupem času a množstvím lidí, kteří poradenství poskytují, se na něj často nahlíží jako na tlachání „pseudomudrců“ (viz např. Nassim Nicholas Taleb, kniha „Nasadit vlastní kůži“). Slýchávám takové názory od těch, kteří si sami vědí rady, a z nějakého důvodu je irituje, když si někdo chce o svých názorech, postojích a situacích popovídat s někým cizím. To, co se někomu jeví jasné, zřejmé, někdo jiný nevidí, nebo vidí jako kalné a zahalené. Proto potřebuje najít nástroje, jak svůj pohled pročistit a obrátí se člověka, který takové nástroje nabízí. Odbornost poradce je méně důležitá, než doporučení.  

V dnešních dnech je k dispozici mnoho podcastů, přednášek dostupných on-line a zdarma. Proč by měl někdo platit za poradenství, zejména když nemá jistotu, jak kvalitní bude?

Poslouchání podcastů je zdroj informací. Stejně jako přednáška nebo seminář, můžete nasát zajímavé myšlenky někoho jiného a vzít je za své. Učíte se tím, rozvíjíte schopnost naslouchat, přemýšlet a poučit se. Přesto je to pasivní přijímání. Teprve vyslovením informace – myšlenky, tedy formulováním toho, co vám běží v hlavě, zapisujete do svého mozku obsah. A to se děje v poradenském rozhovoru. O to víc, když se vás ten, kdo s vámi rozhovor vede, doptává, abyste více rozvedli nebo popsali a vysvětlili svoji úvahu. Tím třídíte podstatné od zavádějícího, konstruujete pevný základ, který můžete rozvíjet a opakovaně používat. A to je to, co pro svoje rozhodování a řízení potřebujete.

Kvalita a význam obsahu podcastu nebo přednášky je také nejistý. Řekněme, že tím garantem kvality je osobnost tvůrce, přednášejícího. V poradenství je to stejné. Snadno se stane, že to, co platí v kontextu mluvčího v podcastu, neplatí a nefunguje v tom vašem. Takže čas poslouchání byl užitečný jen z té části, kterou uskutečníte. V poradenství máte příležitost říct si o to, co potřebujete, nutit poradce, aby se zaměřil na vaše konkrétní otázky, aby přijal váš způsob uvažování, přizpůsobil tempo, obsah, výrazy vašim možnostem. A za tyto schopnosti poradce platíte.

Lze poradenství reklamovat?

Zajímavá otázka U mě můžete mé poradenství reklamovat. Myslím, že pokud je poradenství vedeno tak, aby bylo pro klienta užitečné, musí být založeno na vzájemné důvěře. A ta mi vždy stojí za upřesňování a ujišťování, že ji máme, i za cenu „reklamace“. Ještě se mi to nestalo, ale pokud by klient usoudil, že chce reklamovat mé poradenství, jistě bych reklamaci řešila hned, nikoli jako vyplnění žádosti s tříměsíční zákonnou lhůtou na vyřízení.

Jakou variantu byste nabídla lidem, kteří nemají peníze na soukromé poradenství?

Pokud někdo nechce, nebo nemůže investovat do poradenství pro sebe, nabídla bych využít dotované projekty, které nabízejí sebe-rozvojové tréninky, semináře, školení, kurzy a bývají zdarma. Díky nejrůznějším fondům jich je vypisováno dost na to, aby každý, kdo má zájem se rozvíjet, se alespoň nějakého mohl zúčastnit. Potkávám se s lidmi, kteří se nepřihlásí, protože by museli někam dojet, absolvovat závěrečné vyhodnocení, nebo něco podobného, co v důsledku omezuje jejich pohodlnost. Pokud někdo najde prostředky, jak poslouchat podcast (například, že se dostane na internet prostřednictvím nějakého přístroje, tedy ho vlastní nebo si ho umí sehnat nebo půjčit, najde na to čas, prostor a chuť) může je pravděpodobně schopen najít si i kurz nebo školení, které může absolvovat. Pokud totiž posloucháte něco u práce, vaše mysl se soustředí jen částečně, vlastně přeskakuje z jednoho na druhé. To, co si z takového poslouchání odnášíte, je naředěné tím, co u toho děláte. Zatímco čas strávený fyzickou účastí v tréninku nebo na semináři, je tak intenzivní, že pokud nespíte, něco ve vás zůstane i proti vaší vůli. 

Dlouho jsme na žádná osobní setkání nesměli, ale teď se snad situace zlepší. Vidíte nějaký zásadní přínos v osobní účasti oproti té on-line?

Myslím, že doba on-linu bude ještě nějakou dobu pokračovat, protože je pro mnohé časově přijatelnější. Navíc vám zprostředkuje účast na mezinárodním poli, dostanete se k informacím i v jiném než reálném čase přenosu, můžete si korigovat pauzy a případně se k záznamu vracet opakovaně. Ovšem osobní účast, kromě výše zmíněného zápisu informací do mozku, vám nabízí mnohé: kontakt s dalšími účastníky, kteří vás ledacos naučí o vašich představách, o tom, kdo jste a jak působíte, možnost klást otázky a nechat si dovysvětlit, co nezaznělo nebo bylo nejasné, dostat se do jiného kontextu tím, že musíte přijít, obléct se do společnosti dalších lidí, nějak se u toho tvářit a chovat. Celkově vás takové setkání formuje a kultivuje. Obsah je důležitý, ale celý proces ještě důležitější. A to nemluvím o tom, že během cesty tam a zpátky máte další čas, kdy můžete o tom, co děláte a čemu jste se věnovali, přemýšlet. 

Jako členka Business & Professional Women CR (BPWCR) jste se několikrát zhostila mentoringu na akci Equal Pay Day nebo školení v rámci různých podpůrných projektů. Jaká témata obvykle tyto projekty řeší?

Projekty, které vypisuje BPWCR, jsou zaměřeny primárně na sebe-rozvojové profesní aktivity vedoucí k ekonomické nezávislosti a rovnému postavení podnikání, zaměstnání i soukromí. Jde v nich zejména o podporu těch žen, které ve svém životě stojí před rozhodnutím, zda a jak se posunout, co změnit, aby se jim dařilo dobře v profesní či podnikatelské oblasti v návaznosti na jejich představy o rodinném soužití. Nejčastěji si tak ženy projdou revizí vlastních postojů k sobě, ke své odbornosti, k tomu, jaké finanční prostředky obhospodařují, jak závislé či svobodné jsou ve vztazích, které žijí. Mnohdy jim díky ženské skupině dojde, že pokud jsou sami nespokojené, nedokáží zajistit spokojenost ani svým partnerům, manželům, partnerkám, ani dětem. Pokud se nedokáží postarat o sebe, těžko bude jejich starost pozitivně přijímána druhými.

Moje témata jsou nejvíce o komunikačních transakcích, o verbálních způsobech projevu – jak co říkáme, ale také o těch neverbálních – jak se u toho tváříme, jak u toho vypadáme, jak pečujeme o svůj zevnějšek. Souhrnně pak také téma, co to všechno dohromady dělá s vlivem na vnímání sebe sama a s tím, jak nás vnímají druzí. To vše se ženy mohou naučit a vyzkoušet si, jak jim to jde a jak se přitom cítí. 

Vraťme se teď k názvu našeho rozhovoru: „Lze řídit svůj život bez papírů?“

Řekla bych, že tak, jak si umíme pořídit papíry na to, co chceme řídit podle předem stanovených pravidel, měli bychom usilovat o zkvalitňování řízení svých životů. A to lze dělat bez papírů. Nelze to však dělat bez zájmu držet ve svých rukách řízení svého pojetí života, alespoň do té míry, kterou dohlédneme. Záleží jen na nás, jaký výběr z možností dokážeme provést, s jakým materiálem se seznámíme, co si vezmeme a jak to použijeme. Je jen na nás, zda se s tím budeme zaobírat jen sami nebo ve skupině, s někým, s kým se provážeme, nebo s někým, kdo nám dovolí vše říct, vysypat i ve fázi zrodu polomyšlenky a bude nám průvodcem i odpůrcem, oporou i vyzyvatelem, ale vždy nám poskytne bezpečí v hájeném prostoru rozhovoru, aniž by s námi šel životem bok po boku.

A nakonec ještě jedna otázka. Kde vás mohou naši čtenáři potkat? 

Pro individuální zájem bude nejlepší, když mi čtenáři napíší nebo zatelefonují, veškeré kontakty na mě naleznou na webových stránkách www.autentik.cz. Pro ženy z oblasti Děčínska je vypsaný čtyřdílný cyklus seminářů v rámci projektu Flexibilní práce na Děčínsku, který spoluorganizuje nezisková organizace BPWCR a já v něm budu školit. Spolupracuji v Programu osobního rozvoje v rámci aktivit a implementace strategie podpory Čechů v EU, s Institutem pro státní správu, s komerčními firmami. Věřím, že s přibývajícím uvolněním opatření budu moci opět pořádat také cíleně zaměřené skupinové tréninky pro veřejnost. Pokud by čtenáři chtěli napsat, o která témata by měli naživo největší zájem, jen ať píší na moji e-mailovou adresu. Budu se těšit na viděnou.   

Děkujeme za rozhovor.