ZEMĚDĚLCI, DIGITÁLNÍ PREMIANTI? ZATÍM NE
15% na spotřebě paliva, 8% na investicích do osiv a sadby, až 100% redukce ztrát. Agenda a výkaznictví snížené na 10 % – 15 % původního času. Takové jsou plody digitalizace českého zemědělství, která je podle průzkumu Asociaci malých a středních podniků a živnostníků ČR na vzestupu a může být vzorem pro zbytek průmyslu. Má to jednu potíž – není to tak úplně pravda. I přes velké investice do nových technologií zůstává průměrný český zemědělec v jejich skutečném využívání daleko za světovou špičkou. Přitom stačí málo – chtít tento přístup změnit, třeba i na základě větší orientace státu na tuto problematiku. Jinak přinese digitalizace úspory a růst jen malé části hospodářů.
Neznamená to, že by moderní technologie v českém zemědělství chyběly. Je to dáno historicky, Češi byli vždy v agrárním výzkumu a vývoji na světové špičce, díky dotační politice pak mohli nakoupit celou řadu moderních nástrojů. Na polích se tak setkáváme s traktory vybavenými palubními počítači, sledujeme pozvolný nástup robotizace a automatizace. Jen v Česku se takto investovaly jednotky miliard. Jenže stále chybí to podstatné – digitální myšlení, a tím pádem schopnost tuto investici zhodnotit.
Aby se obor mohl považovat za digitalizovaný, musí splnit několik podmínek. V první řadě je třeba, aby ve svých procesech produkoval data v digitální podobě. V druhé, aby je dokázal vyhodnocovat a vzájemně korelovat. Třetí, aby se s nimi dalo pracovat z jednoho centrálního místa – tedy aby existovala univerzální digitální infrastruktura, kam pomocí jednoduchého API připojíte v podstatě cokoli. Čtvrtý bod je nejsložitější. Vyžaduje schopnost chápat zásadní roli digitalizace, rozšiřovat celý digitální ekosystém a rozhodovat se právě na základě datové orientace.
Jen pro představu, jaké plody dokáže digitalizace přinést. Agdata jakožto největší český nástroj, spravující 650 000 hektarů, zemědělcům v průměru šetří asi 50 % člověkohodin měsíčně. U malých farem to může znamenat jednu mzdu, u velkých klidně desítku mezd. Zvyšují efektivitu – 8 % na spotřebě paliva, 15 % na ostatních investicích. A zrychlují agendu, v případě dobrého nastavení na neuvěřitelných 10 % – 15 % původního času. Není tedy nadsazené říci, že plná digitalizace českého zemědělství, která je dnes i díky rozšíření bezdrátových sítí pro komunikaci strojů a hardware technicky dosažitelná, by každý rok šetřila stovky milionů korun. O dopadu na krajinu ani nemluvě.
Výzkum říká, že moderní technologie využívají 4/5 zemědělců. Za ty s digitálním smýšlením se jich však mohou označit pouhé jednotky procent. Není však třeba být pesimističtí. Digitalizace českého zemědělství rozhodně postupuje a tempo se bude zrychlovat. Hlavním hybatelem však nebude pozitivní motivace, ale ta již zmíněná negativní. Nedostatek pracovní síly, stoupající administrativní zátěž či klimatická změna, která má na zemědělství větší dopad než na jiné obory. Ti, kteří tyto výzvy začnou včasně řešit za pomoci digitálních nástrojů, mají velkou šanci ztlumit jejich zásadní dopad, a tím se pohnout výrazně kupředu. Ostatní budou muset počkat do doby, kdy tyto podmínky udělají z digitalizace nutnost, nikoli možnost.
